Zlatá mince italská čtyřicetilira-Joachim Murat-Napoleon Gioacchino 1813-Italské království

Detailní popis produktu

Zlatá italská 40 lira-Joachim Murat-Napoleon Gioacchino 1813-Italské království

Napoleon se stal králem Itálie krátce po 18. květnu 1804. Hlavním městem v té době byl Milán. Korunovace Napoleona proběhla v roce 1805 v Neapoli.  Zlaté mince s Napoleonem se v tomto království razily v letech 1807-1814 a byly to obdoby francouzských 20 a 40 franků. Tedy dvacetiliry a čtyřicetiliry,které měly naprosto stejnou hmotnost a ryzost jako francouzské mince. Tato velká mince o hmotnosti 12.903g je díky jediné ražbě v roce 1813 a nákladu pouhých 24 000 kusů ražby  vzácná a málo dostupná.    

Joachim-Napoléon Murat (25. března 1767, La Bastide-Fortunière – 13. října 1815) byl francouzský maršál, kníže Murat, velkovévoda z Bergu a Kleve, v letech 1808–1815 neapolský král. Své tituly obdržel zejména jakožto Napoleonův švagr – oženil se s jeho nejmladší sestrou Caroline. Proslul svými okázalými oděvy a byl proto také znám jako „král švihák“.

oku 1804 jmenoval Napoleon Murata maršálem Francie. V roce 1805 se stal císařským princem, roku 1806 velkovévodou z Bergu a Kleve, a tento titul si podržel až do roku 1808, kdy se stal z Napoleonovy vůle králem v Neapoli a panovníkem Sicilského království. Sicílii ovšem prakticky nikdy celou neovládl.
Sicilský král Joachim Murat

Při Napoleonově tažení do Ruska (1812) byl maršál Murat císaři Francouzů zprvu velice prospěšný. Přesto, že byli Francouzi v bitvě u Lipska v roce 1813 nakonec poraženi, byl Murat i tam pro Napoleona velkou oporou. Po prohrané bitvě se však dohodl s Rakouským císařstvím, aby zachránil svůj vlastní sicilský trůn. Uspěl a byl uznán králem i po Napoleonově pádu. Jeho moc však stála na vratkých základech.

Když se Napoleon vrátil z Elby do Francie, dozvěděl se Murat, že evropské mocnosti se na Vídeňském kongresu dohodly na navrácení Království Neapolského a Sicilského do rukou jeho předchozího vládce. Murat se proto odvrátil od svých nových spojenců a zahájil Neapolskou válku, ve které chtěl bojovat s Rakouskem a posílit tak svou moc v Itálii. Byl však poražen generálem císaře Františka I. Frederikem Bianchim v bitvě u Tolentina ve dnech 2.–3. května 1815).

Po prohrané válce uprchl na Korsiku a později do Francie, odkud se ještě jednou pokusil dobýt zpět své království, a to během povstání v Kalábrii. Byl zatčen vojáky svého rivala, Ferdinanda IV. Neapolského, a byl nakonec zastřelen popravčí četou v Castello di Pizzo v Kalábrii.